Jak asi voní Vánoce? Nedělní chvilka prózy

Ach jo, taková doba, než se ta moje panička vrátí z krámu. Neznám sice ten lidský způsob, jak počítat čas, ale připadá mi to jako věčnost. Hezky jsem si zdřímla, ale teď už se nudím. Hele, hele, něco čmuchám, to už by mohla mít ona. Jo, slyším klíče v zámku, jupí. Honem ke dveřím!

Ahoj, ahoj, ahoj, paničkoooo, moc se mi stýskalo! Neumím mluvit, to je snad jasné, ale vrtím ocáskem tak vehementně, že musí být jasné, co mám na psím srdíčku. „Bellinko, v klidu, vždyť jsem byla pryč jenom dvacet minut,“ povídá panička, ale já tomu nerozumím. A je to jedno, hlavně aby mě už pohladila. Nevím, proč s tím chozením ven tak nadělá. Já když se jdu venčit, tak si nechám připnout vodítko a jsem připravená. Přijdu domů, nechám si vodítko sundat, případně si otřu nožičky, i když to nemám ráda. A tím to končí. Ale ty dvounožci dělají všechno tak komplikovaně. Třeba teď se koukám, jak si panička sundává šálu, čepici, odkládá kabát, zouvá boty, nazouvá pantofle. Bože, to je doba, než se se mnou pořádně pomazlí. Mezitím bych se mohla podívat, copak dobrého to má v těch taškách, co přinesla. Ale toho si všimla, hned mě zase odhání. To je psí život, co?

————————————————————————————————————————————–

Jupí, jupí, jupí, to je paráda! Přišla na návštěvu i moje „malá panička“. Myslím, že jí říkají Janina, ale to je jedno – hlavně že si se mnou hraje a mazlíme se spolu. Konečně je zase celá smečka pohromadě. Tak to má být. „Bello, uklidni se, neblázni. Jdi dolů,“ volají na mě, ale prd si z toho dělám. Mám radost, tak to dávám najevo. A na gauči je to přece nejlepší, tam na mě všichni dosáhnou a můžou mě drbat na bříšku i na zadečku.

Jé, ale honem dolů, protože panička jde do kuchyně. U toho musím nutně být, abych dávala pozor na to, jestli jí neupadne nějaké jídlo. Hm, sice neupadlo, ale bude se jíst. Tak čuchám a čuchám a voní to fakt pěkně. Nějaká čokoládička. Ukazují mi, že je to nějaká figurka, povídají něco o Mikulášovi, ale tomu nerozumím. A hlavně mě to ani trošku nezajímá. Co je mi do nějakého Mikuláše? Hlavně mi dejte ochutnat.

„Ne, ne, to nesmíš. To není pro pejsky.“ Haf, tak to je nefér. Tohle to lidi vždycky opakují, když se s pejskem nechtějí rozdělit. Nevěřím, že čokoláda pejskům může ublížit, vždyť je tááááák dobrá. Já jednou ukradla paničkám pytlík čokoládových sušenek. To jsem si pochutnala, než na to přišli. Pak mi naštvaně sebrali aspoň ten obal. Přitom ten bych taky klidně sežrala, takový byl voňavý.

Oni toho ti moji lidičkové vůbec nadělají. Nic mi nechtějí dopřát. Ale je pravda, že já bych jim svoje granulky, tedy kuličky, jak mi doma říkáme, taky nedala.

„Už budou brzo Vánoce,“ slyším svou smečku, jak si o něčem povídají. Neznám všechna ta jejich slovíčka, kromě povelů mi jdou názvy jídla a taky slova jako procházka nebo věta „Jdeme ven“. Ale co to asi budou ty Vánoce? To slyším poprvé. A zní to zajímavě. Kdo ví, jestli by se to dalo olízat. „Tak přijď o víkendu a upečeme cukroví,“ slyším ještě a tuším, že cukroví bude něco k jídlu. Tak to se zase budu mít – bude cukroví, budou Vánoce a já to všechno sežeru, pokud mi k tomu dají doma příležitost. Hlavně, aby mě nechytili.

————————————————————————————————————————————-

Tak je asi víkend, jestli to dobře chápu. Protože přišla zase malá panička a teď to tu ale naprosto nádherně voní. Úplně mám slinu u huby, taková rozkoš. Zatím jsem toho ale moc nedostala, sem tam nějaký kousek těsta. A jednu zlomenou pracnu. Zase se učím spoustu nových slovíček – rohlíčky, vosí hnízda, linecké, to všechno bude asi k jídlu a moc dobré. Dokonce i košíčky, i když to zní hrozně zlověstně – já jsem si totiž vždycky myslela, že košíček je taková ta obludnost, co mi občas narazej na čumáček, když jedeme tramvají nebo autobusem. Ten teda k jídlu fakt není, to už jsem vyzkoušela. Rozkousat se to dalo, ale dobré to nebylo. A stejně mi to pak sebrali.

Pozor, pozor, pejsek do akce! Tamhle na malém stolku je opuštěný zbytek těsta! Jedna panička si šla umýt ruce, druhá je ještě v kuchyni a hlídá troubu a páníček opustil místnost. Připravit, ke startu, pozor, teď!

„Bello, fuuuuuj!“ volali na mě, ale už bylo pozdě. Už jsem to spucla. Tak honem na pelíšek, než dostanu přes čumák. Dělám jako by nic. Jsou sice naštvaní, ale ono je to přejde. „Ty jedna chodí popelnice!“ slyším ještě, ale dělám, že se mně to netýká. A třeba opravdu ne. Kdo to kdy slyšel, aby někdo pejskovi říkal chodící popelnice? Já jsem přece zlatý retrívr, to ví přece každý.

————————————————————————————————————————————–

Zase už ty Vánoce. Pořád nevím, co to je, ale mluví o tom doma čím dál častěji. Dneska mě berou dokonce na delší procházku. Prý se jdeme podívat na vánoční stromeček nebo co. Tak to jsem zvědavá, co to asi bude.

Tak co, už jdeme ven, jdeme ven? Tak neflákejte se… proč se proboha tak pomalu chystáte? Nejdřív na záchod, pak obouvání, oblékání, to je doba. Už se mi docela chce taky, víte? Tak šup šup.

Sotva jsem pokřtila trávník před barákem, hned jsem určila směr, kterým se vydáme. A náhodou jsem se asi i trefila. Šli jsme celá rodina, takže jsem nemusela řešit, že někdo zůstal doma sám. Nemám to totiž ráda. Takže teď je to lebeda. A taky mě bavilo, kolik různých pachů jsem cítila. Tolik lidí nás míjelo, tolik pejsků… a tolik dobrot, co každý druhý schovával, abych mu to nesnědla. Jenom to jedno lidské štěně si nějakou tu svou sladkost v ruce vůbec nehlídalo. Bohužel mého šíleného výrazu v očích si všimla panička a škubla vodítkem tak, že jsem neměla možnost si tu dobrotu přivlastnit.

Mrzelo mě to, ale ve vteřině jsem na to zapomněla. Někdo totiž na zem pohodil papírový kapesníček. Než se někdo nadál a všiml si ho, už jsem ho baštila. To byla ale lahůdka!

Šli jsme tedy na můj vkus docela daleko, ale nebyly to zas nijak nové kraje, už jsme sem párkrát taky došli. Ano, tady ten smrad si pamatuju, tady byl minule taky nějaký skvostný odpadek, bohužel dneska čisto. „Hele Bellinko, podívej na stromeček, jak krásně svítí.“ Tak jsem se teda podívala, kam mi ukazovali. Jo, nějaká světýlka tam byla. Na pořádně velkým stromě, žádným stromečku, podle mého.

No, ale už jsem se k němu hnala, abych ho pořádně očuchala, když už jsem tady. No, nepustili mě. Ale potom šli páničci nakupovat. Se mnou zůstala jenom moje oblíbená panička Janina. Hned, jakmile jsme osiřely, mě začala prosit, abych byla hodná. Samozřejmě jsem jí chtěla vyhovět, ale to zkrátka nešlo. Přece po mně nikdo nemůže chtít, abych seděla u lavičky bez hnutí a jenom čekala. To je hroznáááá nudaaaa. Daleko raději bych taky šla prozkoumat, co mají v krámě dobrého. Jenže to prý nesmím. Nechápu proč, už jsem jednou v krámě byla. Vyvlíkla jsem se tehdy páníčkovi z vodítka a šup, už jsem byla vevnitř. Jakou já měla radost, že jsem našla svou paničku. Už jsem se bála, že se mi ztratila, když tam byla tak dlouho. Stejně jako teď, hrozně moc jim to trvalo. Tak jsem se jen chtěla přesvědčit, že jsou v pořádku.

„Ne, zůstaň,“ pořád opakovala malá panička a mě to už otravovalo, tak jsem pořádně zatáhla, aby se už konečně zvedla z lavičky. Zabralo to, ale přímo do krámu mě stejně nepustila. Jenom jsme korzovali pořád kolem a kolem. A mě zase zaujal ten vánoční strom. Teprve teď jsem si všimla, že pod ním leží pár takových jako krabiček…. balíčků, nebo jak to mám nazvat. Hned mě napadlo, že by třeba mohly být k jídlu. Takže jsem se snažila při každém kolečku dostat blíž a blíž. Ale ty krabičky nakonec vůbec ničím nevoněly, i když jsem do nich strkala čumákem vehementně. „Necháš to! Když budeš hodná, dostaneš kostičku!“ slibovala panička, ale už zapomněla dodat, že tím myslela až doma. Ale já ty její fígle už znám. Kostičku mi dá vždycky až na konci, když je spokojená s tím, jak jsem se chovala. Ale dobře že mi to připomněla, kostička se bude hodit. Takže jsem na ni udělala smutná očička a nechala jsem ty nevoňavé a nezajímavé balíčky ladem. Ještě jsem zkusmo očuchala nejbližší větev toho stromu, než mě odtáhla zase pryč.

Voněl trochu jako les. Les je krásné místo, bohužel bydlíme ve městě, a tak se tam nedostanu často. Ale občas tam jezdíme, to mě dycky posaděj do takové podivné krabice na kolech. Pak vystoupíme a chodíme po lese, dokonce můžu i volně bez vodítka, to je taková paráda. Vždycky je předeženu, protože oni se pořád zastavujou a koukají na zem. Občas se sehnou a seberou nějakou voňavou věc, myslím, že tomu říkají houba. A když se nedívají, tak taky nějakou vyčuchám a hned sežeru. Jenže dlouho už jsme nebyli.

Ale přece jen ještě něco jsem z toho stromu cítila, nejenom ten les. Těžko říct, co to mohlo být. Možná že takhle voněj ty Vánoce, o kterých se teď doma pořád mluví. No, naštěstí mi to už nemusí vrtat v hlavě. Páníčci jsou tadyyyyy! A mají plné tašky dobrot. To bude zase něco pro mě…

———————————————————————————————————————————-

Dneska je opravdu krásný den. Celá smečka je pohromadě, všichni jsou v pohodě, nikdo nic moc nedělá. Jenom panička se občas mihne v kuchyni. Jo a všichni mlsají cukroví. To mě baví. Stačí se ve správnou chvíli zaměřit na správnou osobu a vrhnout smutný pohled a hned taky dostanu něco od cesty.

K večeru je pak zase cítit ve vzduchu taková zvláštní vůně, asi jako tehdy u toho vánočního stromu. Je to trochu nasládlé, ale zároveň je naprosto jasné, že k jídlu to není. Taková teplá a zároveň svěží vůně. Zatím jsem ji neznala, takže novinka. A do toho se to mísí s dalšími různými pachy a vůněmi z kuchyně, které teda už jedlé jsou, na to dám krk. Cítím rybinu a páníček chodí pravidelně míchat cosi v takovém velkém hrnci. Škoda, že se nesplete a nepoloží ho omylem na zem, abych na něj dosáhla. Já bych mu ukázala, jak se to správně míchá.

Ba ne, já vím, dneska žádný zlobení, však to poslouchám od rána. Když budu hodná, přijde nějakej Kožíšek nebo kdo a přinese dárky a pro mě nějakou dobrotu, jakou jsem ještě nikdy neměla. To zní slibně. Ale kde se ten pan fláká, slušná návštěva přece nechodí až po setmění, nebo jo?

Tak dobrota z hrnce už je na stole a dostala jsem nějakou křupku, aby mi to nebylo líto. A po ní další chod – no řeknete, ti dvounožci umí hodovat, co? Mluví o salátu, ale voní to tak dobře, že to se zeleninou určitě nemá nic moc společného. Respektive možná jo, ale vidělo ji to asi jen z velké dálky. Ale asi to zase není pro pejsky, protože ochutnat jsem nedostala. Ale pozor, mají k tomu i maso. Vůni řízečků poznám spolehlivě. Z těch už jsem kolikrát nějak ý ten drobeček ochutnala.

Dneska mám ale pořádnou kliku! Představte si, co se stalo – panička zrovna v kuchyni ty řízečky nějak mazlila či co. Samozřejmě jsem jí poskytovala svou věrnou asistenci, ostatně jako vždy při manipulaci s jídlem. A najednou slyším to božské vyjeknutí: „Jééé!“ Hned jsem nastartovala superrychlost a bylo to – řízeček, co vyklouzl, ani nedopadl na dlažbu. Už jsem ho schvátila a jako správná psí čertice už nenavrátila. Pravda je, že se mi ji naštěstí ani nikdo vzít nepokoušel, jenom jsem slyšela nějaké volání o tom, ať to jím pomalu, že si spálím čumák. Nevím, jak to mysleli, ale bylo mi to jedno. Stálo to za to.

Než jsem se nadávala, další dobrá zpráva pro mě. Procházka! Malá panička mě vzala vyvenčit, i když už cestou z baráku ven mi kladla na srdce, že tam nebudeme dlouho, že si mám jen vykonat své potřeby a pak se hned vrátíme, abychom nepropásli dárečky a kostičku. Aha, tak prý nepřijde pan Kožíšek, ale Ježíšek. Nevidím v tom velký rozdíl, hlavně aby dovalil nějakou tu dobrotu, jinak ho nepustím přes práh. Když chci, dokážu být sakra dobrý hlídač!

————————————————————————————————————————————–

Jupí, jsme doma z procházky. Trochu jsem se venku bála, všude bylo ticho a najednou někdo prudce zavřel dveře od auta. Tak jsem div paničce neutekla, ale držela mě pevně a uklidňovala mě, že se nic neděje. Tak jsem si řekla, že jí budu věřit.

Ani jsem pak nečekala, až mi sundá vodítko, honem jsem běžela ke gauči, podívat se, co dělají páníček s paničkou a jestli se jim po mně nestýskalo. Mně se tedy určitě stýskalo. Nestihla jsem jim to dát ani najevo, protože jsem div neupadla, když jsem tam přiběhla. Vyvalovala jsem očiska na tu nádheru. Někdo nám doprostřed místnosti nastěhoval náš vlastní vánoční stromek. Ozdobil ho, ale teda bohužel ne čokoládou, jak jsem zjistila hned při prvním očmuchání. Ale pod ním? Pod ním byla spooousta věcí. A něco tam ukrutně hezky vonělo. A bylo to k jídlu. Ale šikovně schováno a zabaleno, abych se k tomu sama nedostala. Naštěstí mě netrápili dlouho.

Nejdřív něčím zacinkali a řekli, že Ježíšek je tady. Hm, nezájem, hlavně mi dejte to jídlo… A dali. „Tady máš Bellinko, tohle to prasečí ouško, to je celé pro tebe. Veselé Vánoce!“ Pak už jsem neslyšela nic dalšího, zalezla jsem si s papáním na pelech a celý večer jsem měla co dělat. Byla to ta největší lahůdka na světě, ale taky pořádná makačka, to vám povím. Až jsem z toho nakonec usnula. Ale šťastná. Tak tohle jsou ty jejich Vánoce… To si nechám líbit. Klidně každý den.

Související obrázky: