Představení Pusťte mě ven! na letní scéně aneb Dvě hodiny s Janžurovou na terase
Přicházíme na Letní scénu Divadla Kalich, pod Žižkovskou věží. Je nám velké horko, ale to teď není nic neobvyklého. Na scéně (Adam Pitra) vidíme kus stěny domu, stolek a pár bílých křesílek… Skoro jako v případě představení Božská Sarah na tomtéž místě před rokem. Podobností bychom našli víc… nejen hvězdnou Ivu Janžurovou v hlavní roli, ale pár paralel je i v samotných příbězích. Díky tomu všemu se mi zdálo, že představení Pusťte mě ven! je vlastně takovým velmi volným pokračováním »Božské Sáry« – ovšem víc současným a víc komediálním.
Už nesledujeme chvíle ze sklonku života herečky Sarah Bernhardtové, ale posuneme se o skoro sto let dál, tedy zhruba do současnosti. Tentokrát se nám představí jiná herečka francouzské scény – Joce de Guérande, i když ta už je fiktivní, na rozdíl od Sáry. Zrodila se z pera dramatika, herce a scenáristy Jeana-Marie Chevreta, přičemž o český překlad se postaral Jaromír Janeček.
Joce slaví zrovna velké jubileum a doma na terase se chystá na svůj velký galavečer – přímý přenos v televizi. Slibuje si od něj mnohé a především návrat na scénu. Má pocit, že svět ji už více méně odepsal, ale ona chce ještě pořád zářit. „Ještě aspoň jednu roli“, přeje si úpěnlivě, jako by to byla mantra, která jí má ve všem pomoci. Ještě převléknout (o kostýmy se postarala Eva Pitrová), vyřídit telefony a pomalu může vyrazit na zkoušku do televizního studia. Jenže jedna věc jí v odchodu z domova nakonec zabrání. Znáte to, jeden takový drobný detail, jedna chybička… a rázem se vám celý večer sesype jako domeček z karet. Joce má evidentně talent na trapasy jako já, a už jen díky tomu jsem tušila, že toto představení bude přesně můj šálek čaje.
Během 120 minut, které dělí zhruba dvacetiminutová přestávka (co v daný večer rozhodně přišla vhod nejen paní Janžurové, ale i nám divákům, abychom se nepřilepili k sedačkám definitivně), nám Joce předvede skutečně ledacos. Snaží se osvobodit z nečekané situace, bojuje jako lvice, mezitím dál věří a doufá, a zároveň si sama zkouší, jak má její galavečer vypadat. Zvládne hravě sehrát i roli svého moderátorského partnera, zároveň odhaluje i něco ze zákulisí tohoto typu pořadu a též vztahů na place a v showbyznyse obecně. Prozradí také svůj životní příběh a odtajní vlastně daleko víc, než by kdy veřejně přiznala v televizi. Přepadají ji nejen nostalgie a vzpomínky, ale i zcela základní lidské potřeby včetně hladu. Řešení se nabízí vcelku prosté, ovšem vzniká z toho další velmi humorná situace. Vše doplňuje nevtíravá hudba Zdeňka Dočekala a Igora Orozoviče.
Jak už jsem zmínila, jedná se o komedii, ovšem velmi inteligentní a také tak trochu hořkosladkou, v podstatě ze života. To, co se Joce stane, není žádnou neuvěřitelnou a bláznivou zápletkou, ale spíše je to něco, co se při troše nešikovnosti a smůly může stát každému z nás. Jak a kdy se tato smůla zlomí, už nebudu prozrazovat. Možná vám něco málo napoví fakt, že v obsazení je kromě Ivy Janžurové zmíněna též její dcera Sabina Remundová, která představení Pusťte mě ven! (nazkoušené během covidu, což vzhledem k názvu představení působí velmi trefně) také režírovala. Zahrála si malou roličku Karolíny. Ta slavné dámě pomáhá s úklidem domácnosti a i na malém prostoru zaujme a diváky pobaví. Má docela obyčejné starosti, ale také velké sny, a proto také žádá madam o zvýšení platu. Zda je úspěšná, nebo nikoliv, už se rovněž dozvíte až v divadle.
Sem tam slyšíme v rámci hry i nějaký ten telefonát, díky němuž zde prostřednictvím zvukových nahrávek „vystupují“ i další herci, kteří ale nebyli jmenováni a z nichž jsem po hlase identifikovala bez zaváhání jen Boba Klepla.
Drtivá většina představení ale stojí a padá (ne, nebojte, nepadá :)) na již zmíněné Ivě Janžurové, která je v roli Joce velmi přesvědčivá. Stejně tak jí nemáte problém uvěřit ani jistou míru nešikovnosti a zároveň i vynalézavosti. Sem tam padne i nějaké to sprosté slovo, což mě z úst paní Janžurové vždy překvapí – ovšem zde to vždycky sedlo jako… vy víte co… na hrnec.
Myslím, že všichni v hledišti jsme navíc obdivovali její energii a elán. Nejen s ohledem na věk, ale i v souvislosti s tím, že i když už slunce pomalu zapadalo, pořád bylo nesnesitelné dusno. Pocítili jsme ho jistě všichni, ale na jevišti to nebylo znát. Snad byly někdy pauzy mezi jednotlivými replikami trochu delší, možná nějaké to slovo i vypadlo, ale nejenže se to dalo pochopit, ale navíc to i korespondovalo se samotným dějem a rozpoložením hlavní hrdinky.
A my se na oplátku snažili moc nekašlat či neomdlívat, abychom nezklamali jako diváci. V jednu chvíli tedy někomu ne tak uvědomělému zvonil telefon a asi dvakrát se ozvala rána, jak někomu něco upadlo. Ani to ale Ivu Janžurovou nerozhodilo, ba co víc, dokázala ránu skvěle zakomponovat i do příběhu a přivodila nám pořádný záchvat smíchu. My jsme tedy rozhodně „Pusťte nás ven“ nekřičeli. Naopak jsme na chvíli zapomněli na všechno ostatní, stejně jako Joce na chvíli zahnala tu mrchu artrózu, když předváděla pantomimu jako z doby grotesky.
