Kapka krve (fantasy) – 2. Orin
Pohled do nočního nebe ho vždy uchvacoval. O to více nyní, když ho sdílel s dívkou, po které toužil již takovou dobu. Pokaždé, když hvězdnou oblohu sledoval s tímto zaujetím, cítil něco, co nedokázal slovy popsat. Bylo to prostě úchvatné. Cítil, jak ho spaluje pulzující energie, která jím proudí.
„Opravdu krásný pohled, nemohu se vynadívat,“ se zaujetím se Karolin snažila vylíčit své pocity.
Orin odvrátil pohled od nebes, zahalených do černého hávu, a obrátil svůj zrak do jejích průzračně modrých očí. Tak rád se do nich díval, zdálo se mu, že se v nich utápí. Vypadají jako dvě studánky s průzračně čirou a zároveň prudce tmavě modrou vodou uvnitř, pomyslel si.
„Ano, je to nádherný pohled, ale nedá se srovnávat s tvou krásou.“
Usmála se na něj, tak jak to umí pouze ona. Pod tímto pohledem se mu vždy srdce rozbušilo tak mocně, až měl pocit, že mu vyrazí z hrudi a padne jí k nohám.
„Jsi tak milý.“
Její úsměv se ještě více roztáhl, až měl pocit, že roztaje jako sníh při prvních dotycích paprsků jarního slunce. Zaryla svůj pohled hluboko do jeho nitra a pomaličku se začala přibližovat k jeho dychtivým rtům. Nedá se jí odolat, prohnalo se mu hlavou, jakmile mu vtiskla letmý polibek na rty. Srdce cítil až v krku, jemně ji uchopil za šíji a něžně líbal. Cítil její pronikavou vůni, ze které byl naprosto omámen. Když vydala slabý sten, začala se v něm vařit krev a líbal ji o to vášnivěji. Zaslechl za sebou slabé kroky, nebral je však na zřetel, nechtěl si nechat uloupit tuto chvíli slasti. Zdálo se mu, že je v ráji a o nic jiného než její polibky a doteky neměl zájem.
V tu chvíli se vše rozsypalo jako domeček z karet.
„Ale, ale, copak to tu máme?“
Orin se prudce otočil, za sebou uviděl dva vysoké muže. Byli opravdu velcí, jeden měl ruce založené na prsou, druhý tasil meč.
„Jakej to nádhernej páreček, tipuju, že za vás rodiče zaplatěj slušnej balík.“ Chvíli se odmlčel a následně pokračoval svým hlubokým hlasem, zatímco zpoza keře vyskočil třetí muž, popadl Karolin za paži a druhou rukou jí přiložil dýku na hrdlo. „A když ne, tak se alespoň pobavíme s touhle kočičkou.“
„Prosím, neubližujte jí, dobře vám zaplatíme, jen jí neubližujte,“ vykřikl Orin s úlekem a opravdovým strachem o svou milovanou.
„O tom nepochybuju, vlastnit takovou krásku, taky bych se nerad dělil. Záleží jenom na tobě, jak s ní naložíme, pokud budeš rozumnej, nic se jí nestane.“ Pohlédl na Karolin. „I když si nejsem jistej, jestli si vybrat prachy, nebo její voňavý tělíčko.“ Přistoupil ke Karolin a popadl ji za levé ňadro, až se zajíkla. V jejích očích byla vidět hrůza.
„Prosím, nechte ji…“ Větu však nedokončil. Muž, který se zdál jako vůdce skupiny, pozvedl pravou ruku, levou stále osahával Karolin. Při tomto činu přiskočil druhý muž a položil Orinovi čepel meče ke krku, čímž ho naprosto umlčel.
„No copak, pusinko, nechtěla bys okusit opravdovýho chlapa, místo kluka?“ pronesl se slizkým přízvukem v hlase. Rukou, kterou svíral Karolinin prs, začal sjíždět níže po břiše, v očích se mu objevil záblesk. Sjížděl stále níž až… Karolin ho nakopla vší silou přímo mezi nohy. Muž klesl na kolena, z hrdla se mu vydral mučivý a bolestivý sten, z očí mu tekly slzy.
Teď, nebo nikdy, pronesl hlas v Orinově hlavě. Pravou rukou udeřil muže, který před chvílí držel meč na jeho krku, ale když viděl svého vůdce, jak se slzami v očích padá k zemi, polevil z pozornosti, tím dal Orinovi šanci na reakci. Orin ho udeřil pravačkou přímo doprostřed obličeje a levou rukou zachytil meč, který padal z jeho ruky. V mžiku se otočil a proklál muže, který držel dýku na Karolinině krku. Nohou se zapřel o již bezvládné tělo muže a vytáhl z něj meč.
„Utíkej, Karolin, utíkej!“ Popadl ji za ruku a druhou, v níž stále svíral meč, udeřil muže, jenž se právě probíral z úderu mezi nohy, čímž ho opět uzemnil. Táhl Karolin skrze stromy, směrem k městu.
Stačili udělat pouze pár kroků, než za sebou zaslechli hrubý hlas muže, který velel útočníkům: „Idiote! Jak jsi ho hlídal? Běž za nimi a dělej!“
Hnali se rychle, jako blesk, museli, vždyť běželi o své životy. Přeskakovali překážku za překážkou a celou cestu nevydali ani hlásku. Až nyní si Orin všiml, že ztratil meč. Konečně doběhli na kraj města. Orin se usmál nad myšlenkou, že jsou v bezpečí.
Proběhli branou, kde je udiveně pozorovaly stráže, hlídající jeden ze vstupů do města. Zastavili se, lapajíce po dechu. Chvíli se vydýchávali, než k nim dokráčeli dva z vojáků. Jakmile si uvědomili, s kým mají tu čest, oba s hlubokou úklonou pozdravili: „Je vám něco, lady Ordorine?“
„Ne,“ vykoktala ze sebe, „díky tobě, Orine.“ Otočila se při těchto slovech na něj a padla mu kolem krku. „Bože, Orine, byl jsi tak statečný!“ vypravila ze sebe společně se vzlykotem. „Nebýt tebe, jsem nejspíš mrtvá,“ pronesla a vtiskla mu silný impulsivní polibek na rty.
Stráže po sobě vyslaly nechápavé pohledy, kterých si Orin všiml. Začal líčit události posledních minut. Záměrně vynechal polibky a nahradil je procházkou za svitu měsíce.
„Ano,“ vklouzla do vyprávění lady, „nebýt Orinovy bleskové reakce, ležel by jistě mrtvý a já bych byla znásilněna těmi prokletými špinavými prasaty. Vezměte si sebou pár mužů a vyrazte směrem k jezeru. Pročesejte jeho okolí a celý les. Pokud narazíte na někoho podezřelého, neprodleně ho přiveďte.“ Pohlédla na Orina. „Prosím doprovoď mne k otci, Orine, cítím se s tebou v bezpečí.“
„Samozřejmě,“ odpověděl. Avšak myšlenkami byl někde jinde. Přemýšlel nad tím, jak to dokázal, vždyť nikdy nedržel meč v ruce. Dokonce se v životě popral jen jednou a to dopadlo při nejmenším katastrofálně. Katastrofálně pro Orina, ještě tři dny ho bolela hlava. Tak kde se v něm vzala síla dokázat něco takového? Snad strach, který pociťoval, mu ji dodal, nebo… Vzpomněl si na vzdálený hlas, který říkal teď, nebo nikdy. Uvědomil si, že hned potom začal jednat. Karolin ho vyrušila z přemýšlení.
„Orine, jak jsi to jen dokázal? Stále mi to vrtá hlavou. Taková rychlost, taková síla. V jednu chvíli jsi klečel na zemi, s čepelí meče na krku, a záhy jsi již tahal meč z muže, co držel dýku na mém krku. Všechno bylo tak strašně rychlé.“
Zamyslel se nad tím.
„To se ti muselo jen zdát, nebylo to tak rychlé, zřejmě za to může strach, že ti to tak připadalo.“ Usmál se na ni.
„Nejspíš máš pravdu Orine, vše se seběhlo tak rychle, ale jsi opravdový hrdina!“ Pronesla zamyšleně.
Orin ji uchopil za ruku a zadíval se jí do očí. Opět jí vtiskl polibek na rty, ale sám nad tím dále přemýšlel. Vyvolal si v mysli opět tu scénu. Nedokázal si však vybavit, zdali to bylo opravdu tak rychlé. Ano, nejspíš to bylo opravdu pociťovanou hrůzou, pomyslel si.
Pomalu došli k domu, kde žila jeho milovaná se svým otcem a dvěma bratry. Otec Karolin byl vrchním radním města Arny. Pyšnil se nejvyšším postavením. Jejich dům byl opravdu ohromný a honosný. Orin jí stiskl ruku pevněji a přitáhl ji k sobě.
„Karolin,“ zašeptal, „něco není v pořádku, něco se mi nezdá, počkej zde, půjdu první.“
Rozhlédla se kolem sebe. Sledovala, jak Orin sbírá sekeru na štípání dříví. A v tu chvíli jí to došlo. Stráže, které hlídají jejich dům, jsou fuč. Znovu se rozhlédla kolem sebe, spatřila Orina, jak se přibližuje k osvětlenému oknu jejich domu. Upřela zrak na roh domu a uviděla stín. Stín? Ne. Postavu člověka s krátkým nožem v ruce.
„Orine, za tebou!“ zakřičela, až jí z toho přeskočil hlas.
Bez dalšího pobízení se Orin otočil a mrštil sekeru takovou rychlostí, až při letu bzučela, jak rozrážela vzduch. Zasekla se překvapenému muži přesně mezi oči a zaryla se hluboko do jeho lebky. Po pár vteřinách se ozval tlumený, zato nelítostný řev. Ihned poté se budova začala hroutit.
Nepatrná, sotva postřehnutelná kapička krve způsobila, že se jeden z nejmocnějších a nejstrašnějších přisluhovačů temnot probudil k životu. Dávno rozpadlé kosti se začaly skládat na své místo, obalovat se šlachami a pojit k sobě. Lebka s mohutnými tesáky se připojila k tělu, potáhla se kůží a v očních důlcích se objevila zelená pulzující záře. Bestie dala najevo ohlušujícím řevem, že se probudila k životu. Jdi a probuď ostatní, ozval se hlas slyšitelný pouze v hlavě monstra. Vstal na všechny čtyři nohy, roztáhl kůží pokrytá křídla, čímž si ověřil jejich pohyblivost. Zadíval se na kamenný strop s jednou jedinou prasklinkou. Opět vydal smrtonosný ryk, mnohem mocnější než zprvu. Strop začal praskat a bortit se. Propouštěje první paprsky noci ozářené hvězdami, které bylo monstrum po tisíciletém spánku schopno spatřit.
