Kapka krve (fantasy) – 1. Nathan
Nathan, stojíc před zrcadlem, si nacvičoval, jak svému otci sdělí neradostnou novinu. „Otče, já nevím, jak to říct, ale…“
Náhle byl přerušen hlasem za zády: „Ale přišel jsi o práci.“
Nathan jako bodnutý včelou před zrcadlem o dobrých pár stop poskočil. Rychle jako blesk se s vyděšeným výrazem a zároveň kajícím se pohledem v očích otočil
„Ano, slyšel jsem,“ řekl otec. „Po cestě jsem potkal pana Finga a ten mi řekl, že ses opět zasnil a nevnímal kolem sebe.“ Na chvíli se odmlčel. „Prý jsi zničil skoro hotový meč, roztavil se celý ve výhni. Naštěstí ho nechce zaplatit, spokojil se s tvým vyhazovem.“ Následovala další odmlka, při které se otec posadil. „Nathane, je mi líto, ale s tímto problémem musíme něco udělat, takto to dál prostě nejde.“
„Ale otče…“ snažil se Nathan hájit.
„Žádné ale,“ skočil mu otec do řeči, „vždyť já tě nemohu ani vzít na pole, aniž bych neměl strach, že se zraníš.“
„Vyslechni mě, otče,“ nedal se Nathan odbýt, „vzpomínáš si, když jsem ti říkal, že to není sen? Ale že je to něco nadpřirozeného, jako vize?“
„No ano, ale snad mi nechceš říct, že jsi prorok, nebo snad čaroděj? Spíše si myslím, že se snažíš najít výmluvu pro své vznášení v oblacích.“ Nathanovi v očích zaplál oheň, otec však pokračoval: „Nathane, miluji tě jako nikoho na světě, ale to, že za svými chybami hledáš něco víc, ti nijak nepomůže, ty se musíš soustředit na to, co děláš, nyní si najít práci a tu si udržet a nejen stále -“
Otec byl náhle přerušen svým synem. Nathanův obličej dostal barvu rudého drahokamu se stejně tak tvrdými rysy. „Dost, otče! Může se ti to zdát divné, ale já to cítím. Vím, že je to víc než jen pouhé sny, mnohem víc.“ Nadechl se a pokračoval: „Vždyť ke mně ty „vize“ přicházejí samy. Já je nijak nepřivolávám, kromě toho jsou mnohem pestřejší než sny. Pokus se tomu uvěřit, nikdo přeci neví, odkud se bere moc čarodějů, proč bych ji nemohl mít já? Navíc se u každého projevuje jinak, třeba je to dar od stvořitele, nebylo by rouháním jej nevyužít?“ Nathan dlouze vydechl. Výraz i rysy mu změkly. Jeho otec, sedíc proti němu, pozoroval svého syna, jak se nadechuje, aby mohl dokončit svůj energický monolog, při kterém hrubě gestikuloval a pochodoval po místnosti před hořícím krbem. „Podívej se na to také z mého pohledu, myslíš, že mě baví věčně poslouchat, jak vše kazím? A to jen proto, že sním jako malé dítě?“ Ptal se Nathan a rozhazoval při tom rukama, jako by chtěl z místa, kde stál, vzlétnout. „Ne, opravdu mi to není příjemné, ale zároveň to, co vy všichni považujete za snění, jsou podle mě opravdové vize. Třeba ta dnešní, dostavila se až když jsem zahlédl ženu, která procházela kolem kovárny pana Finga. Viděl jsem, jak vchází do domu, velkého a majestátního. Když vešla, cítil jsem, že je něco v nepořádku a že by se měla vydat ihned pryč. Ona se ale nezastavila, v domě svítila pouze jedna svíce uprostřed stolu. V tu chvíli jsem pochopil, co je špatně. Žena se rozhlédla kolem dokola, kam až jí svíce dovolovala.“ Na chvíli přivřel oči, záhy je opět otevřel a měl je plné zla, obličej bledý a pěsti zatnuté.
„Nathane, jsi v pořádku?“ Postavil se otec a začal pomalu přistupovat ke svému synovi. Ten ho však napřaženou rukou zarazil.
„Ano, otče, jen ve svých viděních prožívám veškeré emoce těch, kterých se týkají.“ Opět se uklidnil, pohlédl otci do očí a dodal: „Všude, po celé místnosti, byla rozeseta těla, pak jsem opět uviděl tu ženu a všiml si, že i ona je od krve. Raněná na mnoha místech po celém těle. Tvrdě poklekla a začala křičet, tak hlasitě a bolestně, až se mi zastavoval dech a srdce bušilo jako šílené. Když scenérie zmizela, uviděl jsem, jak na mě cosi křičí pan Fing.“
Otec i syn na sebe dlouhou dobu jen zírali. Otec pokýval hlavou, přivřel oči a pronesl zdrceným hlasem: „Možná máš opravdu nějaký dar, synu. Odpusť, že jsem tě nevyslechl dříve.“ Objal svého syna a dál mluvil šeptem. „Zítra za svítání půjdeme za Ewinem Glantrim, je to čaroděj, co žije kousek odtud v lesích. Teď jdi spát, je již pozdě a já zde potřebuji chvíli rozjímat.“ Pohlédl synovi do očí a poprvé v nich spatřil něco, co dlouhou dobu přehlížel. Možná jsem se mýlil, pomyslel si. „Dobrou noc, synu.“
„Dobrou, otče,“ odvětil Nathan a odebral se do svého pokoje, kde zakrátko usnul.
Otec ještě dlouhou dobu seděl ve svém houpacím křesle u krbu a pokuřoval ze své dýmky.
